Milan Kundera

"Žert. Shrnutí"

Ludvík vyrůstal v malém českém městečku a od dětství věřil v sílu ideálů.

Měl rád, že po válce v zemi vznikla nová vláda, která slibovala spravedlnost pro obyčejné lidi. Když Ludvík nastoupil na univerzitu, s velkým nadšením vstoupil do komunistické strany. Věřil, že našel správnou cestu, protože kolem byli mladí studenti, kteří chtěli pomáhat lidem, budovat lepší společnost a vytvářet nový svět bez starých předsudků. Ludvík měl rád přátelské rozhovory, společná setkání i aktivní práci v místní stranické buňce. Cítil, že důležitý úkol.

V době měl Ludvík přítelkyni jménem Markéta. Také studovala na univerzitě a upřímně sdílela všechny myšlenky strany. Markéta ráda poslouchala přednášky o novém společenském řádu, statečně mluvila na schůzích a věřila, že budoucnost patří komunistům. Ludvík si vážil pro její upřímnost a oddanost. Zároveň si ale všímal, že je v mnoha věcech příliš vážná. Neměla pochopení pro jemný humor a chyběla pružnost v úsudku. Tehdy se to Ludvíkovi zdálo jen drobným rysem její povahy.

Jednoho dne odjela Markéta na vzdělávací kurzy do jiného města. Psala Ludvíkovi dopisy, kde popisovala své dojmy z přednášek a seminářů. Její nadšení z nových vědomostí bylo obrovské. Často zmiňovala, jak je důležitý čistý duch komunismu a jak je nutné jej bránit před nepřáteli. Ludvík si tyto dopisy se zájmem četl a usmíval se. Měl Markétu rád, ale někdy ho její nadměrná vážnost pobavila. Rozhodl se ji trochu poškádlit a poslal žertovnou pohlednici. Na pohlednici napsal věty, které zněly jako posměch stranickým heslům. Bylo tam řečeno, že komunismus se nemá brát příliš doslova a že je občas dobré pochybovat i o nejposvátnějších pravdách. Ludvík si myslel, že Markéta tu nadsázku pochopí, protože chtěl jen ulehčit její příliš fanatické nadšení.


Jenže Markéta v těch slovech neviděla lehký humor. Vyděsila se a pomyslela si, že Ludvík zrazuje stranické ideály nebo se vysmívá jejich společným hodnotám. Místo aby si s ním promluvila přímo, rozhodla se, že o obsahu pohlednice informuje univerzitní stranickou organizaci. Markéta věřila, že jedná správně, protože komunisté přece nemají mít tajné pochybnosti nebo posměch vůči učení strany. Opravdu byla

přesvědčená, že Ludvíka musí postavit do latě, aby nesešel ze správné cesty.

Když stranické vedení pohlednici přečetlo, velmi se pohoršilo. Viděli v "nepřátelské" narážky. Předvolali si Ludvíka na schůzi, kde požadovali vysvětlení. Snažil se obhájit, říkal, že to byl jen vtip, bez zlého úmyslu. Nikdo mu však nenaslouchal. Dívali se na něj jako na zrádce ideálů. Někteří spolužáci, kteří hodříve označovali za kamaráda, ho teď odsoudili. Říkali, že v době velkého politického boje jsou takové posměšky nepřípustné. Nakonec strana rozhodla o jeho vyloučení a žádala, aby byl vyloučen i z univerzity. Ludvík přišel o svoji vysněnou budoucnost.

Po vyloučení z univerzity musel Ludvík nastoupit do "nápravné" služby v armádě. Poslali ho do jednotky, kam chodili lidé považovaní za nespolehlivé. Tito vojáci dělali nejtěžší práce. Spolubojovníci s Ludvíkem skoro nemluvili, báli se mít problém kvůli kontaktu s "nepřítelem" strany. Ludvík cítil hlubokou křivdu. Nemohl uvěřit, že drobný žert překazil jeho pověst a vzal mu šanci na normální studium. Domů psal jen krátké dopisy, aby rodiče nevyděsil. Uvnitř sebe prožíval těžkou krizi.

V této vojenské realitě se Ludvík jednou seznámil s dívkou jménem Lucie. Chodila do posádky se svými menšími prosbami: někdy potřebovala pomoc, jindy něco přinášela. Postupně se mezi nimi zrodila tichá sympatie. Lucie byla stydlivá, skromná a vypadala ztracená v životě. Ludvík viděl v jejích očích strach a smutek. Nikdy nevyprávěla o své rodině, ale Ludvík cítil, že těžkou minulost. Začali se scházet, trávili čas spolu. Lucie mu nosila trochu domácího jídla a on vyprávěl o svém životě před vojnou. Lucie tiše poslouchala, někdy ho vzala za ruku. Ludvík si myslel, že našel spřízněnou duši. Zdálo se mu, že tahle dívka umí sdílet jeho bolest a samotu.

Jenže jejich vztah se vyvíjel podivně. Když se ji Ludvík snažil obejmout nebo políbit, Lucie ucukla a bála se. To Ludvíka zlobilo i zraňovalo. Nechápal, proč se bojí obyčejných projevů něhy. Jednou, když byli o samotě, Lucie najednou plakala a utekla beze slova. Později se Ludvík dozvěděl, že v mládí Lucie prošla znásilněním, a ta hrůzná zkušenost teď brání přiblížit se k mužům. Bylo to pro ni velké trauma, o kterém odmítala mluvit. Ludvík se cítil v pasti. On sám prožíval mnoho problémů, byl daleko od domova a normálního života. Neuměl dát Lucii tu trpělivost a pochopení, které potřebovala. Brzy zmizela a nic nevysvětlila. Ludvík cítil prázdno a zradu, protože doufal v lásku.

Plynuly roky. Po službě v armádě si Ludvík našel prostou práci a usadil se v jiném městě, aby zapomněl na minulost. Vyhýbal se politické aktivitě. Byl znechucen fanatismem bývalých známých, ale nenašel ani žádný odboj. Prostě chtěl mít klid. Čas běžel, stal se starším a ztratil mladickou naivitu. V hloubi duše ho ale spalovala hořkost. Nemohl zapomenout, že malý žert zničil jeho život. Kamarádi ho nepodpořili, a strana s nímzacházela krutě. Ty vzpomínky ho pronásledovaly. Každé setkání s bývalými spolužáky mu působilo bolestivé návraty do minulosti. Snažil se takovým střetům vyhýbat, aby si ještě víc neublížil.

Ale jednou narazil na ženu jménem Helena, která byla manželkou Zemánka. Zemánek byl člověk, který kdysi patřil k Ludvíkovým přátelům, ale později se aktivně zapojil do jeho vyloučení. Choval se, jako by jednal v zájmu strany, a hlasoval pro trest pro Ludvíka. Ludvík ho dříve považoval za kamaráda, a tak se cítil zrazen. Cítil vůči němu silnou nenávist. Když uviděl Helenu, pochopil, že má příležitost k pomstě. Helena pracovala jako novinářka v místním rozhlase, připravovala pořady a reportáže o kulturním dění. Byla otevřená, ráda debatovala o různých tématech a působila sebevědomě. Ludvík viděl, že není ve svém manželství šťastná. Její muž se jí moc nevěnoval, zajímala ho hlavně kariéra a politické schůze.

Ludvík si umínil, že Helenu svede, aby se tak pomstil Zemánkovi. Myslel si, že když si začne románek s manželkou zrádce, bude to pro Zemánka lekce. Pozval Helenu na kávu, řekl, že se s ní chce podělit o své názory na kulturu a tradice. Helena souhlasila, chyběla jí pozornost a menší romantika. Tak začali trávit společně čas. Nejdřív šlo o nevinné schůzky: do kavárny, diskuze o rozhlasových pořadech, debaty o knihách. Postupně mezi nimi vznikla intimní blízkost. Helena se cítila žádoucí a Ludvík měl radost, že jeho plán funguje. Těšil se na chvíli, až Zemánek pochopí, že přišel o manželčinu oddanost.

Jenže realita se ukázala složitější. Když se z nich stali milenci, Ludvík necítil očekávané uspokojení. Ano, Helena byla hezká a chytrá, ale Ludvíkovi se jejich setkání zdála prázdná. Zprvu se těšil z její radosti, když se na něj usmívala a vypadala šťastně. Ale potom zjistil, že ona ve skrytu duše doufá, že se Zemánek změní, zatímco s Ludvíkem tráví jen příjemné chvíle. Helena si stěžovala, že ji manžel nebere vážně, pořád je na jednáních a nedává jí lásku. Ludvík čím dál víc chápal, že tahle pomsta mu nepřinese klid. Cítil v nitru prázdno. Dokonce i kdyby Zemánek trpěl, Ludvík z toho neměl potěšení. Měl pocit, že vše je marné.

V té době se Ludvíkův starý přítel Jaroslav chystal na velký folklórní festival. Jaroslav miloval lidovou hudbu, tradice a věřil v jejich sílu. Myslel si, že lidé mají ctít své kořeny. Pozval Ludvíka na tuhle akci a doufal, že ho to rozptýlí. Festival se konal ve městě, kde kdysi studovali. Ludvík tam přijel a potkalřadu známých. Viděl tváře spojené s jeho minulostí. Někteří ho poznali, jiní dělali, že ho nevidí. Měl z toho smíšené pocity: zlost, smutek i nostalgii po mládí. Připadal si, že se vrací do světa, odkud byl kdysi vyhoštěn, a vše vypadalo stejně, jen on se stal jiným.

Na festivalu se sešlo mnoho lidí, kteří měli rádi lidovou hudbu: zněly housle, cimbál, lidové písně. Jaroslav nadšeně vedl malý soubor. Jeho radost byla nakažlivá. Ludvík stál opodál a vzpomínal na svůj život. Přemýšlel o tom, že kdysi toužil někam patřit, spolupracovat s přáteli a mít úspěch. Teď o to vše přišel kvůli drobnému vtipu, který tenkrát nebral vážně. Uvědomoval si, že moc a ideologie můžou rozbít člověku osud, a dokonce i přátelé se můžou změnit v jeho protivníky. Jeho dlouho plánovaná pomsta mu navíc nepřinesla žádnou útěchu.

Během festivalu znovu potkal Helenu. Přijela natočit rozhlasový pořad. Když ho uviděla, usmála se a řekla, že by s ním chtěla udělat krátký rozhovor o lidovém umění. Neochotně souhlasil. Ptala se ho na jednoduché věci: proč mají lidé rádi folklór, jak to souvisí s historií, co v nás vyvolává tradiční hudba. Ludvík odpovídal, že tahle hudba může spojovat lidi a připomínat jim minulost. Uvnitř ale cítil, že říká prázdné věty. Myslel na své vnitřní problémy, na svou zlobu a zklamání.

Po rozhovoru Helena odvedla Ludvíka stranou. Přiznala se mu, že se se Zemánkem rozešla definitivně a chce odejít. Zároveň si ale není jistá, zda s Ludvíkem může mít budoucnost. On to vyslechl lhostejně. Už k ní necítil vášeň a pochopil, že jejich vztah byl jen nástroj jeho pomsty. Neviděl smysl to dál protahovat. Helena se rozesmutnila, ale nevyčítala mu. Pochopila, že Ludvík ji ve skutečnosti nemiloval a že i ona se jen klamala.

Večer, když hudba stále hrála, Ludvík chodil po městě sám. Vzpomínal na různé etapy svého života: mladé roky na univerzitě s ohnivými projevy, těžkou práci u armády, setkání s Lucií, která z jeho života zmizela. Přemítal, že mohl žít úplně jinak, kdyby ho ta pohlednice neodstranila z jeho původní cesty. Bylo mu úzko. Neuměl odpustit Markétě, která všechno začala, a Zemánkovi, jenž jeho vyloučení dokončil. Věděl, že ti lidé už na něj dávno zapomněli, každý žil vlastními starostmi. On ale dál nosil v duši hněv, který tíží jen jeho.

Druhý den se konaly poslední části festivalu. Jaroslav pobíhal mezi muzikanty, pečoval o nástroje, vítal hosty. Přál si, aby akce proběhla na výbornou, aby všichni byli hrdí namístní kulturu. Ludvík se na svého starého přítele díval a chápal, že Jaroslav se svým zájmem o hudbu a tradice zůstal šťastný i přes těžkosti doby. Nenechal si vzít lásku k folklóru. Ludvík se zastyděl: on sám byl pohlcen nenávistí ke stranickým funkcionářům a nevyrovnal se s křivdou. Jaroslav našel radost v tom, co miluje, a nenechal svůj život naplnit zlobou.

Když festival končil, Jaroslav požádal Ludvíka, aby se s kapelou vyfotili. Ludvík souhlasil, ačkoli se tam cítil cizí. Ve chvíli, kdy fotoaparát cvakl, mu došlo, že toto okamžik už se nebude opakovat. Pomyslel si, že život běží dál, zatímco on sám zůstal uvězněný ve své staré bolesti. Po focení Jaroslav navrhl, aby si všichni sedli k jednomu stolu a zavzpomínali na mládí. Ludvík zůstal z formální slušnosti, posadil se s nimi. Mluvili o muzice, plánech, někdo vyprávěl veselé historky ze studií, jiný si stěžoval na rodinu. Ludvík mlčel. Neměl sílu se do hovoru zapojit. Myslel na to, že by se dnes možná smál s nimi, kdyby se kdysi ovládl a nedělal si ten nešťastný žert. Jenže minulost nejde vrátit.

Když se setmělo, lidé se začali rozcházet. Ludvík vyšel ven a nadechl se chladného večerního vzduchu. Věděl, že musí zase odjet a vrátit se ke své obyčejné práci. Necítil se lépe po setkání s těmi, kteří ho kdysi zradili. Jen si uvědomil, že v té hře nikdo není vítězem. Krátká pohlednice, kterou kdysi poslal, spustila řetězec událostí, jež zničily jeho budoucnost. Ale ani ostatní nezískali opravdové štěstí: Markéta žila v neustálém napětí a strachu z ideologických odklonů, Zemánek se ztratil v kariéře a manželku odsunul stranou, Helena nenašla skutečnou lásku ani v manželovi, ani v Ludvíkovi, a Ludvík zůstal vnitřně nenaplněný.

Cestou k zastávce viděl, jak se unavení návštěvníci festivalu vracejí domů. Muzikanti opatrně balili nástroje, lampy pomalu zhasínaly, ruch slábnul. Ludvík se na okamžik zastavil a vzpomněl si na melodii lidové písně, kterou Jaroslav se souborem hrál. V té písni zněla křehká krása, stesk, ale i náznak naděje. Ludvík si pomyslel, že smysl života asi netkví v pomstě ani v přísné ideologii, ale možná v hledání vnitřního světla i v těžkých časech. Jenže on sám už tolik let žil se zatrpklostí, že pro něj byla naděje téměř nedosažitelná.


Nasedl do autobusu a sedl si k oknu. Když se dal vůz do pohybu, Ludvík spatřil svůj odraz ve skle. Připadal si starší nejen věkem, ale celou svou bytostí. Vzpomněl si na Lucii: na jejítichý pohled a strach v očích.

Bolelo ho, že jí nedokázal pomoci. Uvědomil si, že byl tak ponořený do svých starých křivd, že nemohl dát lásku té, která ji potřebovala. Myslel na to, že čas nelze vrátit. Zbývá se jen naučit žít s důsledky vlastních činů a rozhodnutí druhých.

Autobus brzy opustil město, kde se festival konal. Ludvík viděl v tmě jen sem tam světla projíždějících aut a osamělých vesnických domů. Začínal klimbat, zatímco se mu v mysli míhaly zlomky vzpomínek. Na duši ho tížila pravda, že nikdo, kdo mu ublížil, nedokáže vymazat, co se stalo. Pomstu nelze využít jako lék. Jen zesiluje zklamání. Došel k poznání, které léta odmítal: že promarněný čas nikdo nevrátí a že člověk musí přijmout ztráty. Zbývá mu doufat, že se jednou zbaví hořkosti.

Když autobus dorazil na konečnou, Ludvík vystoupil a zamířil do svého nenápadného bytu. Noc byla klidná, jen vítr jemně čechral ticho. Odemkl si a vešel do tmavé místnosti, kde se posadil ke stolu. Před očima se mu znovu objevil obraz té nešťastné pohlednice, již kdysi poslal Markétě s pobaveným úsměvem. Nečekal, že pár vět se stane osudnými pro celý jeho život. Zavřel oči a snažil se vyhnat vtíravé myšlenky, ale ty se vracely. Doufal, že ráno najde větší klid. Možná půjde do práce a zkusí začít od nuly. Jenže minulost se už navždy vtiskla do jeho paměti.

Tak končil další den v životě Ludvíka, který byl plný lítosti a poznání, že lidé, které kdysi považoval za přátele a spojence, se mohou náhle obrátit proti němu. Někdy k tomu stačí jedna nepochopená legrace nebo nadsázka. A když se snažíme oplatit křivdu, můžeme narazit jen na prázdnotu. Ludvík zůstal sám se svým příběhem, kde je láska, zrada, touha po odvetě i ztráta iluzí. Musel se naučit žít s tímto břemenem a hledat smíření se sebou samým. Na konci té dlouhé a tíživé cesty pochopil hlavní věc: ztracený čas se nevrátí, ale člověk má vždy možnost udělat krok k lepší budoucnosti, pokud se sám rozhodne.

Saltar
Seguinte